Nedělní úvaha o přátelství :)

Je deštivé počasí a tak přicházejí chmury a přemýšlení nad nesmrtelností brouka...
Je to pár měsíců co jsem  konečně začala sledovat Sex ve městě. Ano čtete správně, jsem asi jediná žena do 30 let, která tenhle seriál ještě neviděla a opravdu se stydím :))) Nicméně, teď už jsem zasvěcená a stejně jako si Carrie každý večer klade spoustu otázek při psaní svého sloupku, tak i mě napadají otázky na téma přátelství. Dnes tedy nebude příspěvek o nehtech ani o kosmetice, ale bude jen psaný na téma přátelství.


Není to poprvé co si kladu otázku, jestli v reálném životě skutečně může fungovat přátelství jako ze seriálu. Poprvé mě tohle napadlo při sledování seriálu Přátelé. Je to krásné, že všichni bydlí pohromadě a nic je nerozdělí. Že si navzájem vstupují do bytu bez zaklepání a o zamykání nemůže být řeč. Je fajn, že i když spolu někteří z nich randili, vždycky pak dokážou jít dál a být zase přátelé, ale může to tak skutečně fungovat? Jako příklad bych uvedla svůj minulý vztah a nebudu vás zatěžovat detaily. Seznámení, vstup do nové party, vřelé přijetí, nastalo i přátelství a zdálo se, že je opravdové, ale po třech letech nastal rozchod a od té doby jsem ani jedno ze svých tehdejších přátel neviděla. Ano, potkala jsem je možná na ulici, ale suché "ahoj"  asi nelze považovat za důkaz, že to bylo to pravé "P". Představa, že žiju s někým z mých přátel v domě a on nebo ona si chodí do mého bytu bez ohlášení mě upřímně děsí. Možná bych byla taková Monika, která věčně vyšiluje, ale ani té nevadí, že jí někdo leze do lednice a bere si, na co má zrovna chuť...

Tento druh "P", ve kterém hrajou svojí roli muži i ženy a jedná se o skvělou partu lidí tedy zavrhuji. Podle mě to možné není. Nefungovalo by to a pravděpodobně by to byla časovaná bomba. Nemyslíte?

Další level je skupina čtyř žen v seriálu Sex ve městě. Ano, každá z nás má jednu nejlepší kamarádku a několik skvělých, které by za nic nevyměnila. I já to takhle mám. Ale scházet se pravidelně na snídani, chodit pravidelně na večírky, volat si i o půlnoci, protože vás něco trápí? Za mě ne! Mám nejlepší kamarádku z dětství , se kterou se ale vídám maximálně jednou za měsíc. Jmenuje se T. Zrovna tenhle týden jsme asi po dvou letech zašly společně na skleničku. Není to tím, že bych jí neměla ráda, že by mi na ní nezáleželo, ale každá máme svůj život, svoje problémy, svůj časový plán a vtěsnat tam něco jiného něž krátké posezení k příležitosti narozenin, svátku nebo Vánoc se nám nedaří. Mám i další nejlepší kamarádku i když je to divné mít dvě nejlepší, ale mám. Jmenuje se P, ale pro mě je to K :)) Jenže. Známe ze střední školy a potom jsme se vídaly jednou do roka, jelikož bydlela v Praze. A teď? Přestěhovala se do Berlína, což není o moc lepší. Ale co? Máme skype, píšeme si staromódní dopisy a máme se rády! Já to vím, ona to ví a to nám stačí. A do třetice, abych doplnila onu čtveřici... Mám kamarádku, se kterou se neznám ani od dětství ani ze střední školy, ale znám jí asi 7 let. A tohle je E. Prožila jsem s ní desítky propařených nocí a prošoupaných bot, ale to bylo v období single. Teď jsme obě zadané, budujeme domovy a naše pravidelné páteční a sobotní pařby se změnily v nepravidelné čajové posezení u ní v práci, protože jinak se prostě nesejdeme.

Společné snídaně si tedy ve čtyřech asi nevychutnáme. První háček je ve vzdálenosti K v Berlíně a druhý v tom, že moje kamarádka T nemá v lásce E :))

Znamená to, že když nemám (a  myslím, že nejen já) přítelkyně nebo partu přátel, se kterými sdílím všechny své zážitky, se kterými se denně vídám a které jsou stěžejním bodem mého života, že to nejsou dost dobré přítelkyně? Že jsem v životě sama? Nebo že snad já jsem TA špatná přítelkyně, která se neozve a nemá věčně čas? Moje odpovědi jsou: NE, NE, NE! 

Mám ty nejlepší přítelkyně na světě, ale rozhodně nebudu tvrdit, že na celý život. Nikdy nevíme, co se přihodí a i když si troufnu říct, že je naše přátelství silné, nikdy nevíme, jestli je dost silné.Ale mám vše co potřebuji. T je člověk, který mě zná a prožil se mnou první lásku a první slzy. Ví, že jsem bláznivá a utahuje si ze mě, protože miluju lesy a přírodu a údajně jsem kdysi na školním výletě tvrdila o jednom potůčku, že je magický :D  K je člověk, který se do mého života dostal ani nevím jak a se kterým jsem každý den na skypu a vždycky najdeme společnou řeč. A E je ukecánek, se kterým často nestihnu ani nic říct, ale mě to vyhovuje. Poslouchám, bavím se a je mi fajn. Zároveň je také mojí jistotou, když se potřebuju opít :D 

Závěr tedy zní: Ačkoliv by to bylo možná fajn mít přátele jako v seriálu, tak myslím, že to nelze. I když se na první pohled může zdát, že jsou některé seriály jako ze života, tak na druhý pohled zjistíte, že je to jen na oko. A já bych si opravdu přála, abych se mohla jednou dívat na skutečný seriál ze života normálních lidí. Ono je totiž moc hezké snít a říkat si, jaké by to bylo žít jako Carrie, Miranda, Charlotte nebo Samantha nebo jak by bylo skvělé mít kupu nejlepších přátel. Myslím, že lepší by ale bylo mít možnost podívat se na něco, v čem skutečně uvidíte sebe a budete si moct říct, že nejste jediná kdo... kdo řeší bydlení, kdo se zrovna pohádal s přítelem a nemá to komu říct, protože přítelkyně jsou na dovolené nebo mají vybitý mobil. Tohle je realita a možná právě proto, že někdy není úplně růžová, nám jí neservírují a radši napíší do seriálového menu to, u čeho můžeme snít. 

Jaký máte názor na přátelství vy? Jak moc sdílíte svůj život s ostatními?

Lucy